Ministrantský tábor 2014 Jeseníky

Ministrantský tábor 2014 Jeseníky

Je neděle 27. července. Nádherný slunečný den se přímo vybízí ke krásnému výletu. Slyšíme toto volání a sjíždíme se ve 14.30 na naši faru k přípravě odjezdu na další ministrantský tábor, který se bude tentokráte odehrávat v nejvyšších horách Moravy - Jeseníkách. V atmosféře nedělního odpoledne cítíme cestovní nadšení. Ministranti i jejich doprovod se začínají pomalu scházet se svými batohy, sportovním náčiním a hlavně dostatečnou zásobou proviantu od starostlivých maminek. Vítáme se s novými účastníky našeho „spolča“ – Josefem a Magdou Mikešovými. Magda bude letos prvně zastávat funkci kuchařky – a věřte, že ji zvládla velmi dobře. Pomalu začínáme rozdělovat osazenstvo do připravených automobilů a následně nakládat vše potřebné ke správnému běhu tábora. Jakmile je vše připraveno a náš milý otec Vlastimil konečně nalezne ztracené klíče, vyrážíme za dalším společným dobrodružstvím. Nervozita rodičů dětí, které jedou na tábor prve, se pomalu ztrácí s mizejícími auty za první křižovatkou. Ještě stačí zamáčknout poslední slzu a zamávat.

Jako již tradičně zajíždíme pro naši milou společnici a kuchařku na táborech Hedviku do Švábenic. Malou časovou ztrátu způsobenou zastavením v této malebné vísce však rychle doháníme. Naše cesta pak již vede na Olomouc, Šternberk, Bruntál a Světlá Hora – Stará Voda. Ve Staré Vodě se nachází ubytovna Salesiánů, kterou máme celý týden k dispozici. Tady se také všichni pozdě odpoledne s Boží pomocí šťastně setkáváme. Prostorný dům skýtá veškerý komfort, který potřebujeme – perfektně vybavenou kuchyni, velkou společnou jídelnu, několik pokojů s klasickými i patrovými postelemi, sociální zařízení, sprchy, malou tělocvičnu s ping-pongovým stolem, na chodbě stolní fotbálek a hlavně krásnou a útulnou kapli. Prostorná zahrada nabízí vše, co si můžeme přát – travnaté hřiště na fotbal, samostatné hřiště na volejbal s připravenou sítí, místo s basketbalovým košem a ohrazené ohniště pro táboráky. Ubytovna stojí hned na kraji vesnice, máme tedy jistotu, že nebudeme nikým rušeni, a ani my nebudeme hlukem obtěžovat sousedy.

Vybalujeme batožinu z aut, a hoši si již tradičně rozdělují sami pokoje. Necháváme jim trošku volnosti, uvidíme, jak se taktické rozdělení míst ke spaní projeví v dodržování řádu tábora. Po těchto přípravách se všichni společně scházíme v jídelně k první večeři a společné motlitbě, ve které vyjadřujeme díky Pánu za šťastnou cestu a celé naše milé společenství. Večeře je tradiční – připravujeme si to, co jsme si dovezli z domu. A není toho málo. Spokojeně hodnotíme kulinářské umění našich milých rodičů a prarodičů. Pro naše ministranty následuje volný program v podobě her, sportovních aktivit a finálního zabydlování. Vedoucí pak připravují všelijaké tabulky pro kompletní hodnocení tábora, a plánují trasu na zítřejší slunný den. Připravují také skupiny pro vykonávání služeb  tábora.  Skupiny jsou ustanoveny čtyři, a to liturgická /má na starosti přípravu a starost o mši svatou/, kuchyně /pomáhá s přípravou snídaně, obědů a večeře/, zábava /připravuje zábavu a hry po celý den/ a PTP /pomocné technické prapory – tzv. hoši pro všechno/ Večerka je naplánována na dvaadvacátou hodinu. Před večerkou se všichni scházíme v kapli ke společné motlitbě a poděkování za úspěšný a krásný den. Večer pak rychle usínáme příjemně unaveni.

Pondělní ráno nás vítá teplými slunečnými paprsky a modrou oblohou. Ranní rozcvička je naplánována na 7.15, budíček tedy na 7.00. Rozcvičku začínáme během ranní rosou na fotbalové hřiště, kde protahujeme svá ztuhlá těla, nezvyklá ještě na nové postele. Kapky vody na bosých chodidlech působí jako elixír mládí, který nás dokonale probouzí a osvěžuje. Po rozcvičce utíkáme zpět do domu a připravujeme se na první společnou mši svatou. Mše se koná v kapli za účasti všech mimo našich milých kuchařek, které nám jely nakoupit proviant do blízkého Bruntálu. Téma táboru je tentokráte - úcta k člověku, a to jak sobě samému, tak druhým a nakonec celému společenství a státu. Témata na každý den, tak jako mnoho dalšího, připravili sourozenci Chrástečtí – Zdíša a Dominik, který tradičně tábor vedl. Po mši svaté se scházíme u společné snídaně. Otec žehná našemu jídlu a s chutí se do něj pouštíme. Spokojeni a dostatečně nasyceni se připravujeme na náš první výlet. Vzhledem k tomu, že předpověď počasí na celý týden vypadá nejistě, využíváme krásného dne a hned vyrážíme k našemu hlavnímu turistickému cíli – hoře Pradědu. Auty se přepravujeme do krásného lázeňského městečka Karlova Studánka. Odtud vyrážíme pěšky směrem k údolí bílé Opavy. Čeká nás úchvatná procházka kaňonem, ve kterém příroda předvádí svoji sílu a krásu. Voda, která teče z hor směrem do údolí, překonává různé překážky v podobě kamenů, padlých stromů či na nich rostoucích mechů. Všechno to dohromady vytváří nádhernou scenérii, která nás nenechává ani na chvilku vydechnout. Plni dojmů a nadšení z krásy přírody svižně postupujeme přes vybudované mostky a žebříky k „mezistanici“, Ovčárně. Chaty dosahujeme sice unaveni, ale plni nových zážitků. Na Ovčárně posilujeme jak ducha, tak tělo a vyrážíme již – tentokráte po asfaltu – směrem na vytoužený Praděd. Během cesty pozorujeme krásy Jeseníků, které se nám nabízejí ve výhledu podél cesty. Vidíme např. Petrovy kameny, vodní nádrž Dlouhé stráně, a mnoho dalších turistických zajímavostí. Po 3,5 kilometrové cestě dorážíme k vrcholu Pradědu v nadmořské výšce 1491 m. Na hoře obdivujeme nejen samotnou stavbu vysílače, ale především nekonečný rozhled po vrcholech zalesněných Jeseníků. Na rychlý odchod z Pradědu nás upozorňuje vzdálené hřmění a podezřele temná oblaka. Spěcháme tedy dolů. Trasu si krátíme přes chatu Barborku a následně se ubíráme po modré značce směr Karlova Studánka. Údolí Bílé Opavy již míjíme z vrcholu této trasy a pouze pohledem dolů si připomínáme úžasnou scenérii vodní říše. I přes svižný krok nás déšť zastihne kousek od parkoviště. Rychle vytahujeme pláštěnky a za silného deště spěcháme k našim autům. Díky Boží prozřetelnosti dorážíme v pořádku na parkoviště. U aut ze sebe shazujeme mokré oblečení a jako správní táborníci vyrážíme polonazí k ubytovně. Doma sušíme všechno, co stačilo promoknout a rychle se převlékáme do suchého oblečení. S dohasínajícím pocitem vzrušení z prožitých chvil, se připravujeme na večeři. S díky a požehnáním přijímáme připravené jídlo. Večer se opět setkáváme v kapli ke chvále našeho Pána a díky za jeho pomocnou ruku během celého dne.

Úterý volíme odpočinkové a po tradičním ranním programu vyrážíme směrem do nedaleké vsi Andělská Hora. Odtud pokračujeme směrem k poutnímu kostelu sv. Anny na nedalekém Annabergu. Cestou procházíme stromovou alejí, a v dáli na nás mává vysílač na Pradědu. Těsně před vrcholem naší cesty je vybudována křížová cesta, kterou absolvujeme společně s motlitbou. Na vrchu Annabergu vidíme probíhající opravy na kostele sv. Anny, který konečně po dlouhé době zase získává podobu, kterou si zaslouží. Kousek za kostelem leží skautský tábor. Navštěvujeme jej, a zajímáme se, jak probíhá život v takovémto táboře. Uvědomujeme si, jak luxusně si žijeme na naší ubytovně. Skauti vyznávají jiný styl táboření. Ubytování mají ve stanech s dřevěnými podsadami a veškerá jejich činnost probíhá venku. Polní kuchyně a jídelna je ukryta pod plátěným přístřeškem – který jim dle informací od velitele tábora - minulou noc odfoukl vítr. Umývárna je také velmi spartánská. Dvě dřevěná koryta naplněna pitnou vodou nahrazují vodovod a sprchu. I přes tyto podmínky jsou skauti se svým ubytováním velmi spokojeni a za pohodlí zděného domu by jej nevyměnili ani za nic. Rychle si tak získávají náš obdiv. Nedaleko skautského tábora roste pěkný lesík přímo se vybízející k hraní nějaké dobré bojovky. Rychle ji připravujeme a za 15 minut se pouštíme do boje o vlajku. Útočníci jsou bombardováni připravenými koulemi ze starých ponožek a marně se snaží ukořistit vlajku, kterou obránci pevně hlídají. Při zápalu hry si ani nevšimneme, že se opět mění počasí a ze slunečného svitu je tu opět drobný déšť. Naštěstí jsme pozváni otcem Jaromírem – salesiánem, který nám zajistil ubytování ve Staré Vodě – k návštěvě rozestavěného kostela sv. Anny. Proplétáme se mezi postaveným lešením a obdivujeme velikost a historii kostela. Když nám pak otec Jaromír otevře hlavní vrata ven, svítí již opět slunce a Pán nám opět ukazuje, jak je dobrý. Rychle ještě nakoukneme do starých šachet, které jsou pod kostelem, a kde se kdysi těžilo zlato. Dnes jsou šachty zatopeny, ale údajně se v nich nachází ještě cca 8 tun zlata. Těžba byla však velmi náročná a neekonomická, proto bylo od ní upuštěno. Se salesiánským požehnáním pak scházíme zpět do Andělské hory a k návratu domů volíme asfaltovou cestu skrze naši ves. Můžeme tak pozorovat, jak se opět po dlouhé době vrací život do těchto dlouho zanedbaných míst. Opět šťastně dorážíme na ubytovnu a čas do večera vyplňujeme sportem a hrami. Po výborné večeři směřujeme opět do kaple, kde děkujeme za další krásný den našemu Pánu.

Na středu jsme dostali tip na výlet od otce Jaromíra. Poslal nás zpět do Karlovy Studánky, ale tentokráte neodbočujeme do údolí Bílé Opavy, ale pokračujeme po asfaltové silnici stále do kopce. Po slabých 2 km odbočujeme na lesní cestu a sledujeme značku k Sedlové boudě. Cesta vede lesem, a protože cítíme vůni hřibů, začínají je někteří z nás hledat. Tito odvážlivci jsou brzy za svoji snahu odměněni a první úlovky končí na dně našich tlumoků. Poklidnou chůzí se dodáváme až k Sedlovce. Odtud vede úzký chodníček na Žárový vrch. Trasa není turisticky značená a oproti předchozím dnům zde nikoho nepotkáváme. Ocitáme se v naprosté divočině, které naše Jeseníky poskytují odvážným turistům. Odměnou za příkré stoupání, nám je vrchol Žárového vrchu v nadmořské výšce 1094 m. Výhled, který se nám nabízí z místních skalisek je více než úchvatný. V dáli vidíme všudypřítomný Praděd, ale i ostatní široké okolí je přímo okouzlující. Nikde, mimo nás, nevidíme ani živáčka. Máme celé Jeseníky jako na dlani. Uvědomujeme si opět velkou Boží moc a sílu, kterou vytvořil něco tak nádherného. Děkujeme Pánu, že i tyto krásy přírody jsme mohli spatřit. Aby se nám okolí neokoukalo, Pán nás opět popohání z hor dolů pomocí blížících se dešťových mraků. Se sílícím větrem se zvedná i naše odhodlání opustit toto krásné místo co nejrychleji. Scházíme chodníkem zpět k Sedlovce. U boudy se rychle posilňujeme buchtami, a pádíme k našim autům do Karlovy Studánky. Naštěstí z oblohy spadlo jen pár kapek a našeho cíle dosahujeme tentokráte v poklidu a pohodě, za plného slunečního svitu. Stihneme ještě společnou fotku před vysokým vodopádem a už si to míříme k domovu. Zbytek dne vyplňujeme opět hrami a sportem na zahradě i uvnitř domu. Na programu je ping-pongový turnaj mladších ministrantů, který úspěšně ovládl nováček tábora Štěpán Polášek. Další krásný den zakončujeme společnou večeří a motlitbou v kapli. Na noc si starší ministranti připravili bojovou hru pro sebe i některé z vedoucích na téma – „kdo skončí na chodbě“. Hra měla jasná pravidla. Kdo bude nejvíce pokoušet trpělivost dospělého člena výpravy, bude spát na chodbě. V lepším případě dostane spací pytel. Ráno pak bude o neobvyklém zážitku a nepohodlném způsobu trávení noci informovat ostatní pokušitele, kteří nebyli tak úspěšní. Bojovka nakonec skončila vítězstvím vedoucích a všichni členové výpravy se mohli v klidu vyspat ve svých postelích. Ráno pak všichni vstávali čilí včas na rozcvičku….

Ve čtvrtek ráno pozorujeme venku líně se povalující mraky, neslibující mnoho slunce na náš plánovaný výlet. Přesto neztrácíme odvahu vyrážíme auty do Malé Morávky, odkud se chceme přepravit autobusem na Ovčárnu. Odtud jsme chtěli sejít zpět po turistické značce k parkovišti. Plány nám však hatí špatný jízdní řád, který jsme načerpali v našich chytrých telefonech. Autobus nejede. Nevěšíme však hlavu a vyrážíme opačným směrem, který jak se později ukázalo byl ještě lepší, než původní trasa. Procházíme Malou Morávku a směřujeme po modré značce směrem k Ovčárně. Míjíme spoustu lyžařských sjezdovek a nových penzionů, kterých je tu jako hub po dešti. Trošku nám to připomíná Špindlerům Mlýn, který jsme navštívili loni. Cestu nám začíná skrápět déšť, ale my víme, že nás má Pán rád, a nechce, aby se nám prášilo. S touto důvěrou pokračujeme dál, a vyplácí se. Déšť ustal a nás čeká krásný výlet podél místního potoka s táhlým stoupáním. Voda nás vede dále údolím až k Velkému kotli. Děd Praděd chtěl dnes ponechat Velký kotel zahalen mlhou, ale nám jej přesto na chvilku odkryl. Těchto pár minut nám stačí k tomu, abychom opět spatřili další přenádhernou přírodní scenérii. Rozestupující se údolí lemované skalami a vřesovišti, doplněné mnoha keři borůvčí a nízkého kleče. Ještě nestačíme ani zavřít pusu nad tou nádherou a už nám mlha údolí opět zahalila. Otáčíme se a vyrážíme prudce do kopce po úzké kamenité stezce. Hrajeme si na kamzíky a některým borcům to jde skutečně dobře. Z předního voje dostáváme zprávu, že již dosáhli cíle – Ovčárny. Méně zdatní jedinci doráží na chatu cca za hodinu. Opět se posilňujeme zásobami od našich dobrých kuchařinek /i když sladkých borůvek bylo po cestě také dost/ a pomalu začínáme přemýšlet, jak se dostaneme k autům. Kyvadlovou autobusovou dopravou sjíždíme na velké parkoviště poblíž Karlovy Studánky. Odtud je to však ještě 8 km po asfaltu. Někteří hoši jsou již unaveni, a tak vybíráme dva nejméně zarostlé vedoucí a posíláme je k cestě stopovat. I tentokráte stojí Pán při nás a za pár minut jsou zpět i s našimi auty. Ještě za sucha posbíráme celé osazenstvo a za přicházejícího deště míříme k naší ubytovně. Dorážíme příjemně unaveni a těšíme se na pozdní oběd a odpočinek. Krásný den opět završujeme poděkováním Pánu v naší kapli. Bojová hra, která byla vedena minulou noc pokračuje i nyní. Tentokráte podmínky, za kterých se můžeme dostat do postele, jsou ztíženy překážkovou dráhou. Nejstatečnější vedoucí musí projít dveřmi, kde je klika namazána medem. Po úspěšném zvládnutí tohoto úkolu musí dát pozor na padající hrnec, jemně připevněn provázkem k mechanismu otevírání vstupních dveří. Když hrnec těsně minul chudákovu nohu, je tu již další překážka v podobě přestěhovaného nábytku stojícího v cestě směřující do pokoje. Tuto překážku překonáváme cestou přes ústřední topení, kde zůstal kousek nepokrytého místa. Vedoucí vedou 2:0 a opět zažívají další poklidnou noc.

Pátek nám již počasí nepřeje. Plánovaný výlet na Šerák musíme, ač velmi neradi a nelibosti hlavně našich ministrantů, zrušit. Chápeme jejich nadšení pro pěší turistiku, ale musíme také brát ohledy na jejich zdraví a zbytečně je nepřepínat dlouhými výšlapy ve špatném počasí. Přesto se najdou takoví jedinci, kteří na tuto túru vyrážejí. Ostatní zůstávají na ubytovně, kde je pro ně připraven sportovní den. Pořádá se turnaj v ping-pongu starších ministrantů, turnaj ve stolním fotbálku, soutěž ve vázání uzlů a venkovní fotbal. Tyto činnosti naplňují celý páteční den a konečně se plní i přání sportu chtivých ministrantů, kteří nechtějí pěstovat jen pěší turistiku. Večer pak vyhodnocujeme celodenní sportovní činnost, která je zahrnuta do celkového hodnocení mužstev. Vítězem tábora se nakonec stává mužstvo zelených pod vedením Josefa Mikeše ml. Mužstvo nejlépe splnilo zadané úkoly celého týdne a získalo nejvyšší počet bodů. Musíme však vyzdvihnout výkon Tondy Putaly, který přispěl svému mužstvu množstvím bodů získaných především ve vědomostních soutěžích. Z týmu červených si zaslouží pochvalu hlavně Jarek Křupala, který neobvykle úspěšně dokázal luštit rébusy připravené na každý den. Jeho mužstvo tak v této fázi vždy získávalo náskok nad ostatními. Musíme konstatovat, že všechna čtyři mužstva pilně vykonávala svěřené úkoly a všichni si zaslouží za letošní tábor mimořádnou pochvalu. Pátek zakončujeme zapálením táborového ohně. Hedvičin milý doprovod na kytaru doplňuje atmosféru a pomáhá při zpěvu táborových písní. Společná motlitba a poděkování Pánu pak ukončuje další krásný ministrantský tábor.

Děkujeme otci Vlastimilovi za zprostředkování krásného ubytování ve Světlé Hoře a za jeho účast i na letošním táboře. Toto díky je pak o to větší, že upřednostnil pobyt s námi před dovolenou v Dolomitech v Itálii. Jsme mu velmi vděčni a Pán Bůh zaplať. Poděkování patří také Dominikovi a všem, kteří se na organizaci tábora podíleli.